Psala jsem, že nejsem žádný baťůžkář  ani žádný velký dobrodruh, ale noční cestu z malého města Sambave do ještě menšího městečka Vohémar stařičkým Renaultem 4L v nejistém stavu, klasifikuji jako skutečné dobrodružství i pro ostřílené dobrodruhy.  Ze Sambave do Vohemar je to 155 km.

Jednoho krásného pondělí se vedoucí naší mise rozhodl, že ve čtvrtek poletíme zkontrolovat fungování bankovních poboček v Sambave a Vohémar. Výběr nebyl úplně náhodný, obě města mají letiště. Až později jsme zjistili, že bohužel do Vohémar nic v tom týdnu nelétalo. Přesto se od rozhodnutí navštívit pobočku ve Vohémaru neopustilo a jako zástupce vedoucího mise mi byla tato destinace svěřena. Naštěstí jsem si neuvědomovala, co přesně mě může na cestě za pobočkou potkat.

Let z hlavního města Tany do Sambave s Air Madagascar byl zážitkem sám o sobě, když se vrtulové letadlo několikrát propadlo a při přistání v Sambave jsem měla pocit, že musíme křídlem zavadit o hladinu moře, jak jsme se nakláněli na jednu stranu.

To jsem však nevěděla, že nejlepší máme teprve před sebou… Když se nám asi po hodině, přes zástupy rodinných příslušníků, podařilo dostat se ke kufrům, museli jsme čelit asi třiceti taxikářům, kteří se na nás tlačili, aby nás mohli odvést. Kolegové, kteří zůstávali v Sambave, si jednoduše jednoho vybrali, jelikož jeli maximálně 5 kilometrů. Já měla úkol o hodně těžší, musela jsem vyhlásit výběrové řízení na cestu do Vohémar, tedy 155km v noci. Kritérium byla ochota jet tak daleko, cena, stav řidiče a stav vozidla. Cenu jsem stanovila na maximálně 80 000 ARIARY (cca 30 EUR), a tím jsem snížila potenciální počet uchazečů z třiceti na pět. Z těch pěti jsem vyloučila dva řidiče, kteří nevypadali úplně střízlivě. A poslední tři mi museli ukázat stav automobilu. Vybrala jsem si  nakonec řidiče s asijskými rysy, který jako jediný neměl žlutého Renaulta 4L, ale modrobílého, který vypadal pojízdně. Avšak již při výjezdu z letiště staříček Renault kleknul… už , už jsem chtěla z auta vystoupit, když mě řidič začal ujišťovat, že jen co se auto zahřeje, už nechcípne. Nevím proč, ale uvěřila jsem mu, a to, že jsme se cestou ještě zastavili v nějaké kůlně jeho kamaráda pro hever, jsem už radši nijak neřešila. Samozřejmostí bylo načepování benzínu za zálohu, kterou řidič požadoval pro tuto potřebu. A konečně jsme mohli po šesté hodině večerní opustit Sambave směrem na Vohémar.

Řidič byl čínského původu, dle jeho slov byl jeho praděd naverbován Francouzi na stavbu železnice na konci 19. století. Byl velmi milý a celou cestu mi něco vyprávěl. Občas bych byla radši, kdyby se více soustředil na cestu a nemuseli bychom tak na poslední chvíli vyhýbat se za vesnicemi opilým malgašům či zbloudilým stádům zebu. Přiznávám, že jsem dostala skutečně strach, když auto začalo vydávat divné zvuky a já zjistila, že na telefonu nemám vůbec signál, abych eventuálně zavolala kolegům v Sambave, ať se mě vydají hledat. Řidič mě ujišťoval, že je vše v pořádku, že se jen zapnul větrák, že ho auto nikdy nezradilo atd… Přesto zřetelně zpomalil. Kdybych se uměla modlit, tak bych určitě odrecitovala několikrát dokola "Otčenáš". Naštěstí měl řidič pravdu a auto vydrželo až do Vohémar, kam jsme dorazili kolem 22h. Cesta trvala něco přes čtyři hodiny a já měla záda úplně naklepaná, přestože silnice až k hotelu byla asfaltová. Bohužel od roku 1998, kdy byla nově postavena, jí nikdo neudržuje a je samý výmol. V období dešťů se mnoho odvážlivců nenajde, kteří by si jí projeli, a městečko Vohémar se svými 30 000 obyvateli je tak odtrženo od okolního světa.

V hotelu u moře Sol y Mar, jeden ze dvou hotelů, který se ve Vohémar nachází, už ani nevěřili, že bych mohla dorazit a tak museli kvůli mně znovu povolat recepční a kuchaře, který mi připravil výbornou grilovanou rybu. Řidič taxíku mi nabídl, že přespí v autě a na druhý den večer mě odveze zpět do Sambave, kde jsme měli v plánu s kolegy strávit víkend. Souhlasila jsem, nechtěla jsem podnikat nové výběrové řízení na odvoz.

Na druhý den ráno jsem si pro cestu na pobočku nechala přes recepci objednat místního taxíka, který samozřejmě přijel se zpožděním a cestou do banky přibral ještě nějakou známou.

Ředitel pobočky o mém příjezdu nic netušil, jelikož se jednalo o tzv. návštěvu na bázi překvapení, která mimo jiné spočívala v kontrole hotovosti na pokladnách, v trezoru a v bankomatech. Ano, světě div se, i  na konci světa mají bankomaty! Když jsem se přiblížila k pobočce, ředitel si zrovna venku oblékal tílko a zapínal kšandy u kalhot. Zůstal jako opařený, když spatřil bělošku v kostýmku. Po chvíli mu došlo, kdo jsem, a začal dělat zbrklý pohyby a požádal mě, zda bych mu dala chvilku, aby se doma dooblékl. Jeho byt se nacházel nad pobočkou. Po chvilce vyšel klidnější a požádal mě, abych mu ukázala pověření ke kontrole.

Původně jsem toho chtěla zvládnout více, ale když jsem zjistila, že v trezoru se nachází asi 40 000 bankovek a že automatická počítačka peněz je v opravě v Taně již od února (byl konec června), věděla jsem, že budu ráda, když přepočítám alespoň tu hotovost. Bohužel jsem podcenila logistickou přípravu a když jsem se se správcem hotovosti, ředitelem a ostrahou zavřela do trezoru, myslela jsem po chvíli, že zkolabuji. Vlhký vzduch v místnosti byl po chvíli vydýchaný a bohužel malgaští kolegové příliš nevoněli. Musela jsem asi po hodině celou akci stopnout, odebrat klíče od jednoho ze zámků do trezoru a vyjít do ulic sehnat něco k pití. Kousek od banky jsem našla dřevěnou chýši, kde paní díky mně udělala svůj životní kšeft na 3 vodách v pet láhvi. Cenu, kterou mi sdělila byla ve starých malgašsých francích (MFA). Ale v tom stresu jsem si to uvědomila, až když jsem se vrátila do trezoru v bance. Zaplatila jsem ze jednu vodu 9000 Ariary (MGA) namísto 9000 MFA, při kurzu 1 MGA = 5 MFA, jsem zaplatila pětinásobek. Slušná cena 3EUR za láhev vody... Ten den měla obchodnice vyděláno. Peklo v trezoru trvalo asi 5 hodin, pak následoval bankomat a jiné ceniny. Zjistila jsem, že banka vydala ten měsíc všehovšudy tři platební karty a schválila čtyři úvěry. Nejvíce využívanou službou, stejně jako ve většině afrických zemí, byl přímý převod peněz ze zahraničí Western Union, kdy rodina čeká až jim nějaký povedený potomek pošle, ve většině případů z Francie, část své výplaty.

S pobočkou a jejími zaměstnanci jsem se rozloučila v odpoledních hodinách, abych zvládla alespoň část cesty zpět za světla. Řidič taxíku ze Sambave na mě skutečně počkal a z modrobílého Renaultu jsem tak mohla zamávat mým malgašským kolegům, pro které jsem musela být stejným zážitkem jako oni pro mě. Cestu zpět jsem díky únavě, hladu a žízni naštěstí prospala. Kolegové na mě čekali v hospůdce v Sambave, kde jsme řádně oslavili s „rhum arrangé“, neboli ochuceným rumem s vanilkou, můj návrat.

V každém malgašském baru je bohatý výběr takovýchto různých rumů třeba se zázvorem, mangem, ananasem, liči, hřebíčkem, čili, papájou. Na Madagaskaru patří rhum arrangé mezi nejoblíbenější alkoholické nápoje.

Recept na Rhum arrangé

1 litr čistého, asi 55% rumu

8 lusků vanilky

1 tyčinka skořice

2 polévkové lžíce třtinového cukru nebo adekvátní množství třtinového sirupu

Skořici rozlámejte na 4 dílky. Rozdělte vanilkové lusky na poloviny (rozřízněte po délce) a nalijte rum do vhodné lahve nebo jiné nádoby. Přidejte vanilku a skořici a nechte na tmavém místě louhovat 4 měsíce. Jednou za týden opatrně protřepejte. Po 4 měsících přidejte cukr a můžete pít.

------Pokračování příště-------

Pohled z hotelu Sol y Mar ve Vohémar

Rybář ve své lodičce pirrogue v 6h ráno Vohémar

To asi nebude loď rybářů

Kde je vstup do pobočky?