GRUZIE, země plná tradic – kdo ji nenavštívil nepochopí.

Gruzie byla tou zemí, která odstartovala mojí chuť cestovat do zemí, o kterých nic nevíme a přesto  už o nich máme spousty předsudků.

Když mi můj nadřízený oznámil, že jsem byla vybrána, abych posílila tým při auditu nové akvizice v Georgie, vůbec jsem nechápala jak je to vůbec možné. Nikde jsem nezaslechla, že by naše společnost něco koupila v USA… Když však začal mluvit o post-sovětské zemi, došlo mi, že anglicky se Gruzie řekne Georgia…přesto jsem stále netušila, kde to je a co mohu čekat. Zprvu jsem si říkala, že je to ta země, kde vládne Lukachenko, ale dnes, po 2 měsíčním pobytu v Gruzii a později také v Bělorusku, si to už určitě nespletu J

Cesta do Tbilisi začala vesele, až dobrodružně. Nikdy před tím jsem sama letadlem neletěla a jelikož v té době ještě nebyly přímé lety do Tbilisi, přestupovala jsem ve Vídni. Bohužel v Praze byla bouřka a já do Vídně přiletěla s 35 minutovým zpožděním. Od té doby si nevybírám lety, kde je na přestup méně jak 1,5hod, protože v 80% případů se to nedá stihnout… I když mi letušky říkaly, že na mě letadlo čeká, ocitla jsem se u brány na letadlo do Tbilisi sama. A další let z Vídně byl až za 2 dny… Druhý den jsem musela přeletět do Frankfurtu na navazující spoj do Gruzie. I tam to bylo o fous, přestože jsem měla 2 hodiny na přestup. Ale větší bludiště jsem asi nikde neviděla… Byl to křest ohněm a od té doby mě už na letištích nic nepřekvapí. Psal se rok 2007.

Přílet do Tbilisi byl ve 4hod ráno, byl konec května a vzduch měl 23°C. Připadala jsem si, že jsem přiletěla do přímořského letoviska, přestože k moři to bylo tak 500km.

Na letišti mě naštěstí vyzvedl šofér ředitele banky a tak jsem nemusela nastupovat do všudypřítomných opráskaných žigulů, jejichž majitelé také nevypadali zrovna přívětivě.

Juri, jak se řidič jmenoval, mluvil pouze gruzínsky a rusky, takže jsme se jen pozdravili a namířili si to po široké cestě, něco jako dálnici, do centra města. Ubytovaná jsem byla v hotelu Marriott na Rustaveliho třídě v centru Tbilisi. Je to vážně luxusní hotel … myslím, že za celý můj cestovatelský život to byl ten nejlepší hotel.

Ráno už na mě čekali kolegové a řidič Juri. Cesta do práce mohla začít. Po ránu Tbilisi vypadalo méně nepřístupně než v noci, ale zplodiny ze starých ruských aut bez katalyzátoru zanechávaly ve vzduchu šedivý smog a zvláštní pachuť. Na silnicích stejně jako v ulicích se bily dva světy. Na jedné straně pojízdné vraky a na druhé nejluxusnější vozy německé výroby. Stejně na tom jsou gruzinští obyvatelé, na jedné straně zlatá mládež vysedávající v luxusních restauracích a barech starého města, na druhé straně děti hrající si v prašných ulicích, nevyasfaltované silnice a venkovní prodavači, kteří se snaží prodat vše co najdou. A to  zatím nemluvím o životě na vesnicích…

Banka, ve které jsme po dobu dvou měsíců úřadovali, sídlila v moderní prosklené budově a dle automobilů, které před ní parkovaly se tu koncentrovala elita Tbilisi. Akorát ulice nebyla ještě vyasfaltovaná, takže černé dámské lodičky se ztratily během chvilky pod prachem.

Místním elegánům to evidentně nijak nevadilo. Gruzínští bankéři jsou stejně elegantní jako italští. Všichni nosí skvěle padnoucí obleky, které se dokonale hodí k černým kouřovým sklům jejich automobilů a slunečním brýlím. Když brýle odloží, může člověk konečně spatřit jejich tmavé oči mandlovitého tvaru. Vesměs jsou si všichni gruzínští muži podobní a jmenují se Vakhtang, a to podle krále Vaktanga Gorgosali, který vedl odboj proti Peršanům a jehož socha na koni je dominantou města Tbilisi, které učinil hlavním městem  v 5.století n.l. Při pohledu na gruzínské muže jsem si uvědomila, že jsem vlastně v Asii. U žen už není ta Asie až tak markantní. Gruzínky jsou však velmi atraktivní a elegantní. Měla jsem pocit, že se všechny se jmenují Nino podle svaté Nino, která přinesla ve 4.století n.l do Gruzie křesťanství.

Co se náboženství týká je Gruzie tou zemí, kde se lidé zastavují před každým kostelem aby pozdravili Boha a pokračovali dál při své cestě do práce, školy či jinam. Starší dámy nosí tradiční černé šaty a černý šátek na vlasech. Žebrajícím lidem před kostelem nebo mezi auty, vždy nějakou tu minci někdo dá. Nevím jestli je to tou gruzínskou pravoslavnou církví, ale větší úctu ke stáří a chudobě jsem v jiném státě neviděla.

Gruzínci velmi ctí tradice. Měla jsem možnost vidět tradiční svatbu, kdy novomanželé prochází stále v kruhu kostel s korunami na hlavě, spatřila jsem každou sobotu pohřební zástupy před kostely a zažila jsem gruzínské stolování s tradičně pronášenými přípitky Tamadou. Vždy jsem si připadala jako v jiném století.

Nejvíce dodnes nejvíce vzpomínám na jeden z posledních večerů v Gruzii, kdy nás místní kolegové pozvali na večeři do venkovní restaurace s překrásným výhledem na celé město, kterému dominuje nově postavená katedrála Nejsvatější Trojice.

Ochutnala jsem všechny speciality gruzínské kuchyně a pila víno z kravského rohu po každém pronesení přípitku Tamadou. Této role se zhostil kolega Vakhtang, který nám připravil spousty překvapení. Tamada je nejdůležitější osoba gruzinského stolování. Je to člověk, který byl poctěn právem pronášet přípitky. Až po něm mají právo pronášet tosty ostatní spolustolovníci. V Gruzii se říká „tamada mluví - Bůh mluví“.

Pilo se na Boha, na mír, za rodiče, bratry, sestry, na Gruzii, na Francii, na Českou republiku, přátelství, matky, ženy … a to vše do dna. Naštěstí se nepilo na lačno, ale servírovalo se všechno tradiční gruzinské jídlo: bílý chléb, bez kterého se žádné gruzínské stolování neobejde, dále chačapuri, něco jako gruzinská pizza či langoš. Je to těstovinová placka plněná slaným sýrem. Dále různé druhy šašliků, ze  skopového, vepřového a telecího masa. Vynikající byly také ryby a kuře se speciální omáčkou z vlašských ořechů. Nechyběla ani jídla z mletého masa doplněné o plody granátového jablka a výborná specialitou jsou chinkali těstovinové taštičky plněné masem, které se jí zásadně rukama.

Z alkoholických nápojů se pilo víno (pamatuji si pouze značky Khvanchkara a Saporavi)  a domácí pálenka  čača, která se pálí především z hrozna a obsahuje 60 – 70% alkoholu…

Na konec se jedlo ovoce a sladké čurčcheli připravované z ořechů, hroznu a kukuřice.

Při nekonečné večeři hráli místní muzikanti, kteří nám dokonce zahráli francouzskou a československou hymnu. Po celou dobu na nás z dálky svítila pozlacená střecha moderní katedrály.

….(pokračování příště)….

Tbilisi na řece Mtkvari (Kura)

gruzínský král Vaktang Gorsasali (ten na koni :)

Soutok řek nedaleko Tbilisi - Kura a ?

Katedrála Sameba dostavena v roce 2004

Pohled na Tbilisi za duhy

Pití vína z tradičního rohu po proslovu řečníka tzv. tamada

Stůl se prohybal pro tunami jídla výborného jídla :)

Parking přímo na chodníku, kde jsou ty žigulíci? :)

Starší dámy vždy v černých šatech

Chačapuri - gruzínská pizza

Zelená omáčka - z čeho?

Kopr a zrnka granátových jablíček jsou vždy součástí gruzínské kuchyně

Mobily tu nejsou potřeba

Bleší trh, mají tu i vybité baterky, no nekup to

Možná to brzo vyasfaltují

Nejzelenější zeleň - Velký Kavkaz

Nosy Bé – velký ostrov velkého ostrova a Ylang-ylangu

Cesta z Tany na Nosy Bé začala s hodinovým zpožděním na letišti. Výjimečně ne kvůli problémům s letadlem či počasí, ale kvůli tomu, že se nový malgašský prezident Andry Rajoelina, kterému předala armáda vedení necelé dva měsíce před touto cestou, rozhodl stejné ráno odletět se svojí družinou tamtéž. Odbavování bylo velmi netradiční a trochu mrazivé, když si členové prezidentovy ochranky pokládali na váhu samopaly a automatické zbraně, které asi putovaly do podpalubí letadla. Naštěstí měl letadlo soukromé…

Družinu a ochranku jsme potkali ještě jednou na letišti na severu Madagaskaru v Diego Suarez, kde měla obě letadla mezipřistání. To prezidentovo pravděpodobně pouze nabíralo další členy, naše letadlo kromě nabírání nových pasažérů mělo menší technický problém s odlepeným stropem, což se vyřešilo lepenkou, která vydržela pouhé 3 minuty po odstartování…

V Nosy Bé, kam jsme asi po hodině doletěli již čekal šofér z hotelu Coco Plage ve vesničce Ambatoloaka, která se nachází asi 11km od města Hell-Ville. Hlavní město tohoto ostrova v indickém oceánu má sice strašidelné jméno, ale pouze kvůli pojmenování po admirálovi Louis de Hell, jinak to zas takové peklo není. Vesnička Ambatoloaka je asi jedna z mála na Nosy Bé, kde se rozvíjí cestovní ruch, i když jsme žádné turisty, s výjimkou páru Italů v luxusním hotelovém komplexu na pláži Andilana, nepotkali. Akorát ceny jsou tu na turisty přizpůsobené, zejména taxi, kdy za cestu tam a zpět tedy včetně čekání stál 60 000 Ariary (cca 25EUR). Nicméně pláž Andilana za tu cenu stojí. Je to skutečně nejkrásnější místo na Nosy Bé, krásné prázdné bílé pláže, které se mění s odlivem a nemůžete nevyzkoušet výborné plněné kraby v jediné plážové restauraci Chez Loulou. A ještěže Chez Loulou tady je, protože kromě výborného oběda mi také poskytli ošetření, když jsem si při návratu z procházky na cíp v moři rozřízla nohu o ústřice a při tom upadla na bok na kámen a tekla ze mě krev, jak z vola. Až později jsem pochopila, proč na mě místní ženy, které při přílivu seděly na skále volaly, ať jdu radši k nim a nechodím mořem… z ústřic se staly živé žiletky.

Stmívá se tu hodně brzo a už v 17hod jsme přijížděli zpět do hotelu Coco plage při západu slunce, který je tu skutečným zážitkem; slunce se ponoří do moře a jeho poslední paprsek zelené barvy vyletí z hlubin jako laser na oblohu. Ihned po této laserové show bylo však potřeba došetřit řezné rány framikoinem. Naštěstí ho všude vozím s sebou.  

Ostrov Nosy Bé je nejen krásné místo pro oči, ale rovněž pro nos a ústa. Vše je tu krásně zelené, voňavé a chutné. Není nad to, když vám po ránu místní ženy s košíky na hlavě přinesou čerstvé ovoce a vymačkají lahodnou šťávu.

Tím však uspokojení smyslů nekončí. Na ostrově voní skoro všechno. Velkou část ostrova totiž pokrývají háje se stromem ylang-ylang (cananga odorata), z jehož žlutozelených květů se připravují esence pro parfémy. Kvítky jsou sice na pohled nevýrazné, ale jakmile k ním přivoníte určitě poznáte důvěrně známou vůni. Vonné silice Ylang-ylang jsou součástí mnoha francouzských parfémů a kosmetiky včetně mé nejoblíbenější značky NUXE. Právě díky ylang-ylangu získal ostrůvek svou romantickou přezdívku “Ile Parfumée” čili voňavý ostrov.
Vůně Ylang-ylang není však jediná vůně ostrova. Přes plantáže s cukrovou třtinou nese vánek vlhkým, horkým vzduchem vůni kávy, vanilky, banánů, pepře, šafránu a dalšího koření.

Nejen vůně francouzských parfémů připomíná francouzskou přítomnost na Nosy Bé. Ta je znát i na pohled. Bývalé kolonizátory zde připomínají široké promenády a vily s obrovskými terasami, které kdysi bývaly bílé, dnes však mají nazelenalou plísňovou barvu. Nosy Bé bývalo lázeňským střediskem a výletním místem kolonizátorů. Dnes tu najdete, jako všude na Madagaskaru, postarší francouzské pány se svými mladými malgaškými milenkami. To je však to jediné co kazí zdejší pohodovou atmosféru. Pohled na nekonečný příliv a odliv, na klidnou plavbu rybářů na pirogách a na ospalou jízdu po pláži zemědělce na voze taženým zebu vás navrátí do ráje.

Ostrůvek patřící k Nosy Bé

Hotel Coco Plage ve vesničce Ambatoloaka Nosy Bé

Bílé pláže Nosy Bé

Příjezd po moři na Nosy Bé

Jindy prázdná pláž ožila. Prodavačky ovoce ví kam jít

Restaurace Chez Loulou pláž Andilana. Doporučuji plněné kraby

Pláž Andilana, božský klid

Pláž Andilana před přílivem, pozor na ústřice po přílivu

I tady se dá bydlet

Jedna z mála kvalitních asfaltových silnic

Ospalá dopolední jízda na zebu přes pláž

Západ slunce na Nosy Bé

Západ slunce na Nosy Bé, za chvíli vyletí zelený paprsek

Vyrážíme na lov

Severní Madagaskar, olej z baobabu a jiné divy světa

Na Madagaskaru jsem strávila celkem dva měsíce a každý nepracovní den jsem využila k objevování tohoto nejkrásnějšího ostrova na světě. Díky prodlouženému víkendu, kdy na pátek padl svátek Dnu Nezávislosti, jsme s kolegy mohli odletět na sever ostrova, do Antsiranana neboli po staru Diego Suarez. Tento přírodní přístav má poněkud španělsko-portugalský název a jak jsme se dozvěděli od místních obyvatel není to úplně náhoda. Existují však dvě teorie: objevení přístavu mořeplavci Diego Dias a Fernan Soares nebo dostal jméno přímo po portugalským objeviteli v roce 1543 Diégo Suarez. Nicméně tento název používají jen Francouzi, místní Malgaši neřeknou městu jinak než Antsiranana. Antsiranana má asi 100 tisíc obyvatel a potkáte tu i nějaké cizince. Převážně opět starší francouzské muže, které se tu prochází ruku v ruce s mladičkou malgaškou a kteří tu večer posedávají v místních hospůdkách a snaží se být hluční, aby jim jí asi někdo záviděl.

Městečko je nádherné a určitě stojí za prohlídku. Byli jsme ubytováni v penziónku Allamanda, který nám doporučili kolegové z Tany. Za evropskou cenu 80EUR na noc včetně snídaně to bylo luxusnější ubytování než kdekoliv v Evropě. Ubytování bylo v apartmánech s obývákem a kuchyňkou, snídaně se podávala s výhledem na moře. Okolí penzionu bylo krásně zařízené včetně bazénu. Pro lidi, kteří nehledají dobrodružství za každou cenu, mohu jen doporučit! Pomalou chůzí z penzionu, který se nachází kousek od přístavu jsme se za 10  minut dostali do starého koloniálního města, kde jsme si připadali, že jsme se skutečně ocitli na začátku 20.století, kdy si zde Francouzi postavili své bílé koloniální domky.

Po výborném obědě v restauraci Oasis patřící k hotelu Grand Hotel Diego Suarez jsme při výborné čerstvě vymačkané šťávě z corassolu odpočívali u bazénu, abychom nabrali síly na další dobrodružství.

V odpoledních hodinách jsme vyrazili do centra města hledat půjčovnu terénních vozů 4x4 včetně řidiče, kterou nám v restauraci doporučili, abychom mohli navštívit Les Trois Baies (Tři Zátoky) a červené Tsingy. Bohužel půjčovna byla zavřená a tak jsme si chytli místního taxíka, jak jinak než žlutý Renault 4L, aby nám poradil, kde jinde by se dalo auto sehnat. Taxikář nám nabídl, že nás k zátokám sám odveze…chvíli jsme váhali, ale naštěstí jsme měli dosti rozumu na to, abychom do takového risku nešli. Všichni nás upozorňovali, že do 3 Zátok to chce jet pořádných autem. Taxikář pochopil, že tady mu pšenka nepokvete, přesto byl tak ochotný, že zavolal svému známému, který byl majitel terénního vozu 4x4 a dovezl nás alespoň před jeho dům. Měli jsme tu na něj chvilku počkat, prý pomáhal opravovat kamarádovo auto. Zatímco jsme čekali na ulici před domem Usaina, jak se majitel vozu jmenoval, najednou se v ulici začali objevovat terénní vozy. Z prvního z nich vystoupili dva mladí řidiči, kterým oči divně plavaly. Začali nám nabízet, že nás do Tří zátok zavezou za poloviční cenu než Usain, jehož cenu jsme vlastně ještě vůbec neznali. I kdyby nás chtěli vzít zadarmo, tak jsme se všichni shodli, že s nimi do automobilu nevlezeme. Pánové uraženi odjeli, jen kola zapískala. Další terénní vůz, který se vyřítil do ulice jsme už na dálku mávnutím odmítli. Kde se to ti hoši jen dozvěděli? J Na Madagaskaru, stejně jako v jiných afrických zemích fungují až neuvěřitelnou rychlostí tamtamy. Když jsme například nakupovali na tržišti Le marché de la Digue v Taně a vyslovili u jednoho stánku, že sháníme něco konkrétního, mohli jsme si být jistí, že k nám do minuty přijde obchodních z jiného stánku, že u něj určitě onu věc seženeme… tomu se říká zákaznický servis, že by neviditelní skřítkové běhali po tržišti se vzkazy?

Byli jsme zvědaví jak bude vypadat Usain. Asi po 15 minutách přišel celý zamazaný od oleje na první pohled stydlivý, ale sympatický mladík. Dojednali jsme cenu, která činila 120 000 MGA, tedy necelých 50EUR na celé odpoledne. Tři zátoky se nacházely asi 18km od Diego Suarez, z toho 13km po asfaltové silnici a 5km po nezpevněném terénu. Usain se rychle umyl a převléknul do značkového trička, na ruce měl veliké hodinky a na krku zlatý řetěz. Byl k nepoznání a bylo vidět, že si na sebe asi uměl vydělat.

Cesta do Tří Zátok byla úžasným zážitkem na přírodní úkazy; severní část Madagaskaru je skutečnou ukázkou biodiversity.

Nejdříve jsme projížděli kolem Cukrové Hory (Pain de Sucre) neboli Nosy lonjo ostrůvek vulkanického původu, který je přírodní kopií Pão de Açúcar  tedy „Cukrové homole“ v Rio de Janeiru. Ostrůvek Nosy Lonja je však cizincům nepřístupný, protože je to posvátné místo, kde se konají ceremoniály fijoroana, při nichž se vzývají duše předků.

Dále jsem projížděli kolem háje baobabů, stromů, které se vyznačují velmi širokým kmenem a dosahují výšek až třiceti metrů (průměrný baobab je 10-15 metrů). O stáří baobabů se vedou mezi vědci spory, zdá se však, že se mohou dožívat stáří až několika tisíc let. Baobab v sobě navíc dokáže shromažďovat nevídané množství skupenství vody, jehož kapacita je až stotisíc litrů. Z baobabu (Adansonia digitata) se rovněž vyrábí velmi kvalitní olej ořechové vůně pro kosmetické účely s řadou zajímavých účinků. Olej se lisuje ze semene baobabu. Velmi lehce se vstřebává, obsahuje vitamíny A, D, E , F a je velmi vhodný pro pokožku s lupenkou a ekzémem. Plody baobabu jsou vítaným zdrojem vitaminů i proteinů a běžně se prodávají na trhu. Malgaši však nevyužívají z baobabu pouze plody. Dřevo slouží například k výrobě provazů, rohoží i papíru.

Když jsme skončili s objímáním stromů, zamířili jsme na písčitou cestu, která vedla k první ze tří zátok, a to Baie des Sakalava, kde se proháněli na kite-surfech mladí Australané. Zde jsme se měli možnost vykoupat. Další Holubí zátoka Baie des Pigeons byla více divoká a poslední ze zátok la Baie des Dunes byla určena k odpočinku relaxaci.

Usain nás poté zavezl na kopec, kde byl maják a nefunkční dělo. Odtud jsme vyrazili k pláži Orangea a rybářskému městečku Ramena. Na cestě nás však zastavili ozbrojení malgaši, kteří v jakési budce vybírali průjezdné. Nejdříve jsme odmítali cokoliv zaplatit, protože nám nebyli schopni vysvětlit kvůli čemu máme platit, nakonec nám vystavili doklad s razítkem na 20 000MGA za návštěvu 5 osob pláže Orangea (necelých 8EUR). V rybářské vesnice bylo všechno krásně barevné a veselé a měli jsme zde možnost vyfotit si nezapomenutelný západ slunce. Naše projížďka pátečního odpoledne byla u konce a my se s Usainem domluvili na druhý den. Čekali nás červené Tsingy a deštný prales Národní park Montagne d‘Ambre.

Usain přijel překvapivě v domluvenou ranní hodinu, přestože na Madagaskaru není přesnost samozřejmostí. Opět jsme si v pěti lidech vlezli do auta 4x4, tentokrát Usain sklopil i sedačky v kufru, abychom se moc nemačkali. Přeci jen nás čekalo 45km po silnici a 18km po nezpevněné cestě. Cesta byla skutečně dlouhá, střídali jsme se na sedadlech v kufru, protože po bahnité cestě byla naše záda pěkně naklepaná. Ale celá ta bolavá masáž stála za to! Na konci náš čekalo něco neuvěřitelného, unikátního, nikdy a nikde nespatřeno – červené tsingy, vápencové jehly červené barvy, které zde vytvořil vítr a déšť. Barvy se střídají od žluté až po okrovou. Slovy je tento přírodní úkaz nepopsatelný! Je nádherné procházet se podél tsingy, bosi, v teplém potůčku, který zde protéká. Pozor jen, tsingy jsou velmi křehké a mohou se snadno zlomit. Kdybychom měli více času, určitě bychom zde zůstali až do slunce západu. Tsingy mění barvu podle slunce.

Chtěli jsme však rovněž navštívit Národníh park Montagne d'Ambre, který nám každý doporučoval. Čekalo nás dalších 50km cesty.

Park je pokrytý převážně deštným a mlžným pralesem, ve kterém se vyskytují lemuři, různí hadi a žáby, chameleóni, ptáci.

Vstup do parku je 25000 MGA (10 EUR) plus průvodce dalších 25000 MGA. Ale bez průvodce to nemá smysl, bez něj byste totiž nenašli nejmenšího chameleóna na světě nebo různé druhy lemurů na stromech. Doporučuji vzít si dlouhé kalhoty nebo velmi účinný repelent, za celou dobu jsem se úspěšně vyhýbala komárům a také jsem přestala brát antimalarika Malarone. Tady se štípancům neubráníte… Tento výlet doporučuji už kvůli lemurům, chameleónům a dechberoucí vodopádům, kam se místní ženy chodívají modlit a zanechávají tu dary pro mrtvé. Malgaši posmrtnému životu přikládají stejnou důležitost jako pozemskému. Mrtví hrají v životě živých významnou roli. Malgaši provádějí s mrtvými různé rituály, jedním z nich je famadihana (obracení kostí), kdy jsou mrtví exhumováni, koná se pro ně slavnost, promlouvá se k nim, jsou znovu pohřbeni s dary a v novém oděvu.

Přes všechny zážitky z pralesa byl však největším zážitkem, ne-li šokem, když jsme našeho průvodce házeli autem domů do města Joffre Ville. Tento mladý muž, který mluvil výborně anglicky a samozřejmě francouzsky žil se svou ženou v plechové chýši, která se skládala z jedné “místnosti“, kde nebylo žádné světlo a uprostřed bylo pouze ohniště…

Večer v Diego Suarez byl ve znamení rum arrangé s ananasem.

Následující den jsme se jen těžkou loučili s tímto městečkem, kde lidé byli o něco více šťastnější než v hlavním městě Antananarivo.  

Restaurace Oasis v Antsiranana

Penzion Allamanda Antsiranana

Cukrová hora v Rio Diego Suarez Antsiranana

Objímání stromů Baobab na malgašské Vysočině

Zátoka Baie des Sakalava



Usain v zátoce Baie des Pigeons


Divoká Baie des Pigeons

Baie des Dunes

Maják

Rybářská vesnička Ramena plná barev

Ramena při západu slunce

Cestou necestou na červené Tsingy

červené Tsingy jsou skutečně velmi křehké

Najdi chameleona aneb dokonale zvolená barva trička

Přistání na rudé planetě, průzkum povrchu

Teď skutečně najdi chameleona aneb nejmenší exemplář na světě



Volně žijící lemuři v národním parku



Lemur tanečník

  

Co je to jen za druh lemura?

Co je to jen za druh lemura?

Vodopád v národním parku

Asi exotický pták :)