Naštěstí moje rodina věděla o Madagaskaru pouze to, že je to kreslený film, takže mě nikdo od cesty nezrazoval. Já si mezitím o tomto čtvrtém největším ostrově světa něco nastudovala, kontaktovala jsem kamarádku kamarádky a kolegu, kteří tam už nějaký pátek žili a přes všechna negativa si tuto krásnou zemi očividně zamilovali. A já zjistila, že se tam těším více než by bylo zdrávo. Nikdy předtím jsem v Africe nebyla. I když Madagaskar je považován za africký stát, přírodou se v ničem, snad kromě krokodýlů, Africe nepodobá. Místo opic lemuři, chybí dravé šelmy, hadi nejsou jedovatí, a přestože byl červen, večer se teploty nevyšplhaly nad 12°C.
Zato hlavní město Tana, je typické město afrického kontinentu. Na první pohled a čich je poznat, že se nacházíme v jedné z nejchudších zemí světa. Sice mobilní telefony tu mají skoro všichni, a ti co je nemají si mohou za pár drobných zavolat přímo z pevné linky ze stolů na ulici, ale jinak tu vévodí špína, nevyřešená kanalizace, žebrající děti a výfukové plyny rozpadlých aut, převážně Renault 4L a Citroen 2CV (myslím, že tím jezdila jeptiška ze St. Tropez), dovezených v minulém století z Francie. Lidé tu bydlí ve slumech a jiných nuzných obydlích, kde i v jednopokojovém bytě žijí až 3 rodiny. Na druhé straně tu není nouze o honosné vily koloniálního stylu, které jsou vyhrazeny pro expaty nadnárodních společností a jiné zbohatlíky, kteří se tu prohánějí v autech typu Jeep.
Místní obyvatelé, kteří jezdí do hlavního města za prací, se musí spolehnout na tzv. taxi-brousse (doslova z buše), což jsou dodávky nebo prostě cokoli, co aspoň trochu jezdí a do čeho lze umístit lidi. Většinou jezdí dálkové trasy a jsou provozovány soukromými společnostmi. Nejezdí podle žádného jízdního řádu, vozy vyjedou, až když jsou plně obsazené. Jiná hromadná doprava tu moc nefunguje. V Taně jezdí jakýsi malé mikrobusy, které mají svá čísla a dokonce autobusové zastávky. Ty je ovšem většinou těžké najít a člověk se může postavit za hlouček čekajících Malgašů, ale ti tam mohou postávat úplně z jiných důvodů. Nikdy jsem nezjistila z jakých. Stejně jako taxi-brousse i městskou hromadnou dopravu provozují soukromí dopravci a většinou zastaví kdekoliv, kde na ně mávnete.
Na silnicích lze i potkat tzv. „pousse-pousse“, tedy jedno nebo dvoumístné rikši tažené bosým běžcem. Naštěstí tento koloniální způsob přepravy je čím dál tím vzácnější. Zato běžců je tu mraky. Každé ráno za svítání na silnici potkáte tisícovky mladých Malgašů, jak běhají kilometry. Úplně se mi nepodařilo zjistit důvod. Asi to je tím, že k tradicím zde patří lehká atletika a chlapci jsou motivováni úspěchy malgašských olympijských běžců. Zajímalo by mě však, kolik jich při tom ranním běhání přijde k úrazu; na silnice si jich totiž člověk všimne až na poslední chvíli.
Já osobně jsem místní hromadnou dopravu nevyzkoušela, protože jsem nevěděla, kam mě dodávka zaveze a představa, že se budu mačkat s ne moc vonícími Malgaši (jako většina Čechů nepoužívají deodoranty, což u Malgašů chápu…představte si zápach potu v české tramvaji v létě a znásobte minimálně 200x) mě od tohoto „dobrodružství“ definitivně odradila.
Nicméně o své dobrodružství jsem nepřišla, jízda místním taxi je zážitek k nezaplacení.
Městské taxíky jsou skuteční veteráni akorát je nikdo neudržuje a jsou proto ve velmi špatném technickém stavu. Několikrát se mi stalo, že si taxikář vyžádal část poplatku předem a jeli jsme nejdříve napumpovat benzín, abychom dojeli na místo. Nádrž na benzín, které jsou většinou pet láhve umístěné pod palubní deskou, bývají ve většině taxíků prázdné. Kvůli nedostatku peněz, taxíkáři tu mohou tankovat, až když mají klienta. Do pet láhve alias nádrže u benzínové pumpy taxikář natankuje 1 litr benzínu za cenu 2700 Ariary (MGA) což v té době bylo v přepočtu 1 EUR (při minimální mzdě 23 EUR za měsíc). Z láhve pak vede hadička kamsi do motoru.
V malgašském taxíku nejsou, kromě jiných součástek automobilu, žádné taxametry. Ceny jsou velmi různé a dají se částečně smlouvat předem. Například cena se stejným taxikářem byla závislá na tom, zda jsme jeli z kopce nebo do kopce. Z kopce se totiž dalo jet na volnoběh. Většinou jsme platili 3000-5000 MGA tedy kolem 2 EUR.
Kapitolou samou o sobě je vnitrostátní letecká doprava, kterou jsem měla možnost za dvou měsíční pobyt vyzkoušet třikrát, když jsem letěla do Diego Suarez, Sambave a na ostrov Nosy Bé (neboli Velký Ostrov).
Společnost Air Madagascar se stromem cestovatelů ravenala (Ravenala madagascariensis) ve znaku, létá na hlavních trasách každý den, někdy i dvakrát nebo třikrát denně. Do některých částí ostrova se ani jinak než letecky dostat nedá, zvláště v období dešťů. Letenka mě pokaždé stála kolem 300EUR, ať jsem letěla v týdnu čí o víkendu. Co se bezpečnostních kontrol na vnitrostátních letech týče, projdete sice kontrolním rámem do čekací haly, ale poté můžete klidně zase vyjít a okolo rámu pouze projít. Informace o letech, pokud nějaké vůbec dostanete, jsou napsané na železné tabuli (kromě letiště hlavního města, kde jsou dokonce elektronické tabule, ale informace o zpoždění nikdo neaktualizuje…trošku jako na Charles de Gaulle v Paříži). Stav samotných letadel je pochybný, a tak se nám stalo, že při letu na Nosy Bé jsme během mezipřistání lepili odloupnutý strop uvnitř letadla lepenkou. Lepenka vydržela do té doby, než se spustila klimatizace… Ale na rozdíl od evropských společností jsem pokaždé dostali svačinku a nebyly to pouze buráky nebo jedna sušenka…
(…Pokračovaní příště…)
Tak kdy nám to letí?
Žádné komentáře:
Okomentovat