Moje cesta přes všechny kontinenty k přírodním tělovým olejům: Grand Bassam aneb skončil vůbec v Africe kolonialismus?

Grand Bassam, bývalé hlavní město Pobřeží Slonoviny do roku 1900, je dnes přístavní město na východě Abidjanu. Příjezd ke Grand Bassam lemují dlouhé palmové háje; ne nadarmo je Pobřeží Slonoviny jeden z největších vývozců nechvalného palmového oleje.

Nacházejí se tu rozlehlé pláže, pár hotelů, restaurací a prodavačů všehosi, zejména ovoce, dřevěných sošek a africké hry Awalé. Princip hry spočívá v přemisťování kamenů nebo spíše sušených oliv mezi jamkami a získaní nejvíce kamenů do své pokladny. Pravidla se liší region od regionu. Neodolali jsme výzvám prodavačů a šli jsme si zkusit porazit je v Awalé. Hra se odehrával na „hranici“ mezi Evropou a Afrikou, lehátka patřící restauraci byla totiž oddělena od pláže provazem, za který prodavači nesměli. Pokud provaz překročili, čekal na ně místní hlídač, který se vůbec nerozpakoval uhodit je gumovým obuškem… připadala jsem si jako za éry kolonialismu, ochrana bílých před „divochy“…proběhla vůbec tady dekolonizace?

Ani jednou jsme sice v Awalé nevyhráli, ale alespoň jsme dostali „slevu“ na koupi hry vyřezané ze dřeva. Stála nás 8000 franků, tedy 12 EUR namísto 15EUR, no nekup to! Vše ostatní, tedy tradiční korále prý z ebenového dřeva, ubrusy s ručně malovanými motivy, tradiční panský oblek „boubou“ nebo červený přírodní olej na opalování a proti vysušení vlasů z dužiny jádra palmy olejné jsme museli pořádně usmlouvat. Původní ceny jsou vždy nešponované a smlouvání není vůbec jednoduché na rozdíl od Madagaskaru, kde jsme mohli usmlouvat slevu o více než polovinu původní ceny. Na Pobřeží Slonoviny jsou obchodníci tvrdí a svých výrobků si velice váži. Jednou na tržnici, když jsem nazvala předraženou hadrovou tašku „hadrem“, prodavač se se mnou přestal bavit a už nemel zájem mi nic jiného prodávat.

Na jedné straně jsou místní obyvatele velice hrdí, na druhou stranu dokážou ze sebe udělat před bílými turisty či expaty „cvičené opice“, promiňte mi ten výraz. Alespoň jsem z toho měla ten pocit při obědě v restauraci v Grand Bassam, kde se nám předváděli pomalovaní akrobaté z kmene z oblasti Man. „Show“ spočívala v lámání a vyhazovaní malých dětí do vzduchu a v jejich chycení těsně u země. Musím přiznat, že mi oběd přestal chutnat, když se asi čtyřletý chlapec nacházel v pozici napnutého luku… byla neděle a přestože pláže byly prázdné, zpáteční cesta nám trvala 3 hodiny (cesta tam 45 minut). Kde se všechna ta auta, která měla až devítičlenné posádky najednou vzala, netuším…asi místní mají svá soukromá zákoutí.