Moje cesta přes všechny kontinenty k přírodním tělovým olejům: Abidjan, New York Afriky

Přílet do Abidjanu začal pro naší čtyřčlennou skupinku dvou hodinovým čekáním na zavazadla, z nichž jedno nikdy nedorazilo. Údajně zůstalo na letišti v Paříži a Air France jej prostě ztratilo s omluvou: „Nous sommes désolés Mademoiselle“ a náhradou 800 EUR za ztracený foťák, jediné od čeho měla kolegyně doma fakturu. Jinak nenahraditelná ztráta celého letního šatníku, veškeré přírodní kosmetiky a bot na dvou měsíční pobyt. Náhradu ve stejné výši dostal kolega původem z Maroka žijící v Paříži, který přiletěl hodinu a půl po nás, protože se nevešel do stejného letadla jako my a musel přestupovat v Maroku. Dle řádu letecké společnosti utrpěl pravděpodobně větší psychickou újmu. Ze čtyř letištních pomocníků, kteří na nás po celou dobu, kdy se točil pás, čekali, aby nám pomohli s kufry na kolečkách, tak zůstal jeden na ocet.

Byly asi 2 hodiny v noci a při výstupu z haly nás omráčilo nesnesitelné 35°C vedro a neuvěřitelná vlhkost. Člověk si připadal, jakoby se ocitl v prádelně akorát oblečený ze zimní Evropy. Psal se únor roku 2010.

U bran města Abidjanu nás vítali dva obří sloni, bohužel pouze ze sádry. Sice se to tu jmenuje Pobřeží Slonoviny, ale slonů tu žije všeho všudy asi 300, pokud nepočítám národní fotbalové mužstvo, které si říká "Les Eléphants" (sloni).

Příjezdová cesta k administrativní čtvrti Le Plateau, kde jsme byli ubytováni v hotelu Tiama, byla přes lagunu Ebrié, kterou hlídali vojáci OSN, protože se jednalo o jedinou alternativní cestu k letišti v případě, že by rebelové zničili nebo zablokovali silnici (viz.foto). Příjezdovou cestu ke čtvrti Le Plateau už ovšem „hlídala“ místní policie, která využila každé příležitosti, aby mohla„zkontrolovat“ náš automobil a jeho posádku. Za náš dvou měsíční pobyt, mladí policisté (když píšu mladí, myslím tím 16-18 let) se zbraní kalašnikov v ruce dokonale věděli, v kolik hodin pojedeme z práce a už se těšili, jaký přestupek nám budou moci vytknout tentokrát…to, že jsme nebyli připoutáni v místním taxíku, kde chyběly pásy se opravdu těžko obhajuje, to, že kolega z Maroka nemá francouzský pas, když má francouzský řidičský průkaz nemá cenu vysvětlovat, a přesvědčit policistu, že peníze, které si kolegyně zastrčila omylem do pasu nejsou úplatek, je nadlidsky úkol… Naštěstí „pokuty“ se den ode dne snižovaly, až nakonec postačila nabídnutá cigareta.

Abidjan je město plné kontrastů. Na jedné straně moderní až futuristické budovy, ženy v krásných šatech a muži v dokonale padnoucích oblecích, na druhé straně rozpadlé plechové chýše, běhající nahé děti, ženy a výjimečné i muži. To se nám stalo cestou na pláž do Grand Bassam kousek od Abidjanu, kdy k nám nejdříve přišel žebrat nahý muž a poté se podél silnice procházela nahá žena. Nikoho to nepřekvapovalo, nikdo se neotáčel, pouze my, vykulení Evropané… Na druhou stranu se mi to samé stalo v parku v Paříži, kde si pán v letech na trávě svléknul kalhoty a procházel se po parku jak ho Bůh stvořil a taky se nikdo nad tím nepozastavoval, snad jenom já jsem byla trochu v šoku…